Obecná povinnost zaměstnance k náhradě škody vůči zaměstnavateli

V následujícím článku najdete odpovědi na následující otázky:

• Kdy je zaměstnanec povinen k náhradě škody vůči svému zaměstnavateli?
• Proč a do jaké výše je limitována náhrada škody a v jakých případech není limitována vůbec?
• Je zaměstnanec odpovědný za škodu i v případě např. duševní poruchy?

Úvodem

Obecná povinnost zaměstnance k náhradě škody je jedna z povinností k náhradě škody, kterou Zákoník práce rozlišuje. Kromě obecné povinnosti se rozlišuje i skupina tzv. zvláštních povinností k náhradě škody, kam řadíme nesplnění povinnosti k náhradě škody, schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a ztrátu svěřených věcí. Tento článek se však zabývá pouze tou nejběžnější povinností zaměstnance k náhradě škody, a to obecnou.

Kdy je zaměstnanec povinen k náhradě škody vůči svému zaměstnavateli?

Obecnou povinnost k náhradě škody stanoví Zákoník práce v ust. § 250. Zaměstnanec, který způsobil porušením svých povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním škodu, je povinen tuto škodu svému zaměstnavateli nahradit. K tomu, aby došlo ke vzniku obecné povinnosti, tedy musí:

• vzniknout škoda na straně zaměstnavatele,
• dojít k porušení zaměstnancových povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
• existovat příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vzniklou škodou,
• existovat zavinění.[1]

V případě naplnění a prokázání všech znaků je zaměstnanec povinen k náhradě škody. Nejtěžší bude prokázat právě zavinění. Zavinění musí prokazovat vždy zaměstnavatel a nikoliv sám zaměstnanec. Pokud tedy zaměstnanci nebude prokázáno zavinění škody a to alespoň z nedbalosti, nebude povinen k náhradě škody.[2]

Typickým příkladem kdy zaměstnanec je povinen nahradit škodu, může být např. situace, kdy řidič nákladního vozidla svým hazardním řízením (ať už porušováním dopravních předpisů či řízením v opilosti) nabourá dané vozidlo a způsobí na něm škodu.

Proč a do jaké výše je limitována náhrada škody a v jakých případech není limitována vůbec?

Když už tedy nastane situace, že je zaměstnanec povinen k náhradě škody, tj. byly naplněny všechny zákonné předpoklady, je výše náhrady v některých případech limitovaná, a to v závislosti na zavinění zaměstnance. Zavinění může být buď ve formě nedbalosti, nebo úmyslu.[3]

Jestliže zaměstnanec způsobí škodu z nedbalosti, je povinen nahradit škodu, avšak maximálně do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku. Smyslem této limitace je zabránit, aby nedošlo k neúměrnému finančnímu zatížení zaměstnance tak, že by nebyl schopen plnit základní životní potřeby sebe a své rodiny. Jedná se tak o projev ochrany zaměstnance jako slabší strany v pracovněprávním vztahu.[4]

Pokud však je škoda zaměstnancem způsobena úmyslně, v opilosti nebo pod vlivem návykových látek, tak se výše uvedený stanovený limit neuplatní a zaměstnanec bude v takovém případě hradit škodu v plné výši. V případě úmyslného způsobení škody je kromě neuplatnění limitu zaměstnanec povinen ještě k náhradě ušlého zisku.[5]

Je zaměstnanec odpovědný za škodu i v případě např. duševní poruchy?

Na tuto otázku nabízí odpověď ust. § 261 Zákoníku práce. Zaměstnanec je povinen nahradit škodu pouze tehdy, pokud je při své duševní poruše stále schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Je nerozhodné, zda se jedná o duševní poruchu trvalou nebo přechodnou, anebo byl zaměstnanec z důvodu této duševní poruchy omezen ve svéprávnosti. Posuzuje se pouze skutečný stav zaměstnance v době způsobení škody.[6] Je to tedy vždy na posouzení individuálních okolností každého případu, zda je či není zaměstnanec odpovědný k náhradě škody. Nelze tedy jednostranně konstatovat, že osoby trpící duševní poruchou nejsou nikdy odpovědné, resp. povinné k náhradě škody, kterou způsobí.

Závěrem

Obecná povinnost zaměstnance k náhradě škody je základním nástrojem, který zaměstnavatel užívá k tomu, aby mu byla škoda, kterou zaměstnanec způsobil určitým způsobem a do určité výše, kompenzována, a to v závislosti na různých faktorech. I když zaměstnanci Zákoník práce při náhradě škody poskytuje určitou ochranu, poskytuje mu ji pouze tehdy, kdy škoda není způsobená úmyslně nebo pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek.

V opačných případech je zaměstnanec tvrdě sankcionován při porušování svých pracovních povinností. Zákoník práce tedy motivuje zaměstnance, aby se vyhnul pokud možno jakékoliv škodě, což je však v souladu se základní povinností každého zaměstnance, a to, aby si každý počínal při svém jednání tak, aby ke škodě, nemajetkové újmě nebo bezdůvodnému obohacení vůbec nedošlo.

Ondřej Mráček, právní praktikant

[1] § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[2] KOCOUREK, Jiří, DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Pracovní právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 259. 

[3] § 15 a § 16 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

[4] VALENTOVÁ, Klára a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 787

[5] § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[6] VALENTOVÁ, Klára a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 791.